Josef Formánek je spisovatel a cestovatel. Jako reportér a spoluzakladatel časopisu Koktejl procestoval více než třicet zemí světa, strávil několik měsíců v tropickém pralese na ostrově Siberut a žil zde s kmenem Mentawai. Jeho první knihu Prsatý muž a zloděj příběhů nominovali čeští čtenáři mezi svých 100 nejoblíbenějších knih světa. Na Siberutu se mu zjevil  pralesní démon Silo Kiklo, ale mnohem větší zrůdu potkal před rokem, kdy vyhlásil válku svému alkoholismu, který sám nazývá „černým drakem.“

Kdy jste zjistil, že máte problém s pitím?

Ve 21 letech jsem založil magazín Koktejl, který měl 60 zaměstnanců a já jsem měl najednou pocit, že je to úkol nad moje síly. Po práci jsem proto chodil do baru vyčistit si hlavu. Přišlo mi to úplně normální. Ale jednoho dne jsem zjistil, že se musím napít už po ránu a když se nenapiju, tak mám docela problém. Měl jsem úzkost z lidí, klepaly se mi ruce, rosilo se mi čelo, ale stačila jedna zázračná sklenička a všechno bylo v pořádku. Ke konci mojí picí kariéry to vypadalo tak, že jsem pil už jenom proto, abych byl normální.

Kolik alkoholu jste potřeboval denně vypít, abyste mohl fungovat?

Ke konci mého pití to byla lahev whisky denně.

 
„NEJDRSNĚJŠÍ ZÁŽITEK BYL, KDYŽ NÁS V RÁMCI LÉČENÍ VZALI NA JEDNO ODDĚLENÍ, KDE NÁM UKÁZALI LIDI V DELIRIU TREMENS.“
 

Co chlapa čeká, když nastoupí do protialkoholické léčebny?

Zaprvé vás tam odstřihnou od venkovního světa. To znamená, že odevzdáte mobilní telefon, který dostanete až po několika týdnech, kdy si ho zasloužíte tím, jak postupujete v léčbě. Svůj čas si neurčujete vy sám, ale terapeutický tým, trochu se z vás snaží vykostit osobnost. Je to něco mezi pionýrským táborem a vězením, kde když neposlechnete, tak máte trestné body, které si musíte odpracovat. To znamená vytírat podlahu, mýt okna, takže když v léčbě neděláte to, co chtějí terapeuti, tak si to sám komplikujete. Jinak se to dá přežít. V jedné věci je to výborné, člověku to umožní se zastavit, ohlédnout se a zrekapitulovat si svůj život. To bych přál i normálním lidem. Mít čas se nad svým celým životem zamyslet, ohlédnout se a říct si, kde jsem třeba udělal chybu.

Jaký je váš nejdrsnější a nejhezčí zážitek z léčebny?

Nejdrsnější zážitek byl, když nás v rámci léčení vzali na jedno odděleni, kde nám ukázali lidi v deliriu tremens, abychom viděli, co nás čeká, jestli nepřestaneme s pitím. To byl opravdu šílenej a silnej zážitek. Přijdete na oddělení, kde to smrdí výkaly, močí a lyzolem. Vstoupíte do pokoje, kde leží připoutaný chlapi, a vy vidíte, že je jim hrozně zle. Potí se, mají halucinace, třeba blábolí, že jsou v lese nebo že vidí sami sebe, jak si kopají hrob. A vy při tomhle zážitku přemýšlíte, jestli tam takhle jednou budete ležet i vy. A jestli budete riskovat, že se takhle přiblížíte smrti. Protože delirium tremens je často smrtelné. Hezký zážitek byl, když jsem z léčebny odcházel. Ostatní pacienti mi dali buchty na cestu, to znamená, že mi nastavili takové terapeutické zrcadlo a řekli mi, jaký dle nich doopravdy jsem. Mile mne překvapilo, že říkali i hezké věci, které mne povzbudily.

Co vám při léčbě bylo největší oporou?

Největší oporou mi byla moje žena a moje dvě dcery, protože nebýt jich a toho, že píšu knížky, tak bych pil dál. Pro mne bylo zásadní, že mám milující rodinu, že mám co dělat a nechci o to přijít. Jinak si myslím, že kdybych byl sám a nepsal, neměl nikoho blízkého, tak tu dnes s vámi nesedím a někde popíjím z lahve…

 

„V HALUCINACÍCH, KTERÉ BYLY NAPROSTO REÁLNÉ, JSEM VYSKOČIL Z LODI A DOPLAVAL AŽ NA SUMATRU.“

 

Bojoval jste se závislostí už během svých expedic na ostrov Siberut?

Ano, během svojí poslední expedice se mi to vymstilo. Nebyl jsem připravený na to, že můj „černej drak“ může vyskočit i tam. Podle doktorů jsem na Siberutu asi prodělal alkoholickou psychózu. Děly se mi při tom nadpřirozený věci, což jsem přičítal svému šamanskému zasvěcení. Dodneška nikdo nedokáže říct, čím to přesně bylo. Jel jsem třeba na kanoi a najednou jsem slyšel zvuky vesnice. Slyšel jsem, jak tam místní kouzelníci někoho léčí. Říkal jsem to ostatním v té kánoi a všichni byli překvapení, protože věděli, že jsem v těch místech nikdy nebyl a vesnice byla ještě daleko. A opravdu, když jsme do vesnice přijeli, konal se tam kouzelnický obřad. Říkal jsem si, že jsem asi už nabyl kouzelnické schopnosti, protože siberutský kouzelník má schopnost létat mimo prostor a čas. Také se mi stalo, že jsem viděl najednou sám sebe, jak vylétám ze svého těla a letím mezi oblaky. Když jsem se ohlédnul, viděl jsem jen malou kanoi, na které jsem plul s ostatními. Když jsem se zase vrátil do těla, byl jsem vyděšený. Potom se mi to stalo ještě jednou, když jsem jel na dopravní lodi z ostrova. Slyšel jsem, že někdo mluví o tom, že mne zabije. A já jsem v těch halucinacích, které byly naprosto reálné, vyskočil z lodi a doplaval až na Sumatru.

Jak dlouho už abstinujete? Je to pro vás těžký boj?

Je to už přes rok. Musím povzbudit všechny, co se rozhodnou nepít, protože nejhorší jsou ty první týdny a měsíce, ale čím více se vzdalujete od toho dne, kdy jste se naposledy napil, tak je to snadnější a snadnější. Musíte dodržovat určité regule, uvědomovat si to, že jste stále závislý, být ostražitý, ale už to není, jako když jsem z léčebny odešel. To mne myšlenky na alkohol pronásledovaly pořád. Pořád jsem na to myslel. Že se jednou napiju, kontrolovaně, což je nesmysl, protože alkoholik se nemůže kontrolovaně napít. Ale čím týdny a měsíce postupovaly, tak to bylo lepší a lepší. Dá se normálně žít s tím, že člověk nepije alkohol.

Jakým způsobem se od té doby proměnil Váš okruh přátel?

Terapeuti vám doporučují, abyste nechodil na ta stejná místa, kde jste pil a vyhýbal se lidem, co pijí. Já naštěstí ve svém okruhu nemám žádné kamarády, kteří nějak přehnaně holdují alkoholu. A ti moji baroví kamarádi…to byli spíše známí. Občas je zajdu pozdravit do Tlusté Loly, což bych podle terapeutů neměl, ale je to tak jednou za měsíc. Dám si tam jednoho dva Redbully a pokecám si s nimi.

Jakým způsobem zvládáte křty svých knih, oslavy a večerní život?

Posledně jsem knihu nekřtil, protože jsem si řekl, že křty už dělat nebudu. A jediná oslava, na které jsem byl, byla bráchova oslava narozenin. Nebyl jsem tam ale dlouhou dobu a brzo jsem odešel domů. Vyhýbám se tomu, když se někde pije, abych neprovokoval toho svýho „černýho draka“ v sobě. Dokázal bych to normálně přežít, když byste si tady přede mnou dával pivo, nijak bych z toho nejančil. Ale oni říkají, že ani nevíte jak, a v podvědomí vám to začne bublat, jakože byste si taky přece mohl dát jedno malý…

„NA TVRDÉ DROGY ZEMŘE ROČNĚ V ČESKÉ REPUBLICE ASI 40 LIDÍ, NA ALKOHOL ASI 300.“

josef_formanek_foto_miroslav_nebesky

foto: Miroslav Nebeský

Co byste poradil chlapům, kteří si uvědomují, že pijí trochu více, než je běžné?

Pokud jste závislí, tak to poznáte. Třeba to neřeknete veřejně, ale uvědomíte si to, že máte problém. Znám jenom dva lidi, kteří dokázali v tomhle bodě přestat pít i bez léčebny. Já sám bych to nedokázal. V tom případě, jestli to budete mít podobné, běžte do léčebny. A pozor! Čekací lhůta než vás přijmou je třeba měsíc, dva měsíce…docela dlouhá doba, takže nečekejte!

Myslíte si, že je způsob, jak může chlap dát zpátečku, když ještě není závislý, ale pije docela často?

Problém zde je, že vy to nezačnete považovat za problém, dokud do toho nespadnete. A tam už vám není pomoci, tam už prostě musíte přestat pít. To by si někdo musel přečíst třeba mojí knížku z léčebny Úsměvy smutných mužů a říct si, takhle nechci nikdy dopadnout. Ale já se obávám, že člověk je takový tvor, že dokud nemá problém, tak ho neřeší.

Na vaši knihu reaguje hodně mužů. Máte v plánu podniknout ještě něco jiného, abyste upozornil na nebezpečí alkoholu?

Ano, přemýšlel jsem, že bychom jezdili po školách ještě s kamarádem, který také absolvoval léčení a dělali spolu osvětu. Děti všude straší tvrdýma drogami, což je dobře, ale nikdo neřeší alkohol. Přitom, ty konce jsou u drog stejně strašný jako u alkoholu. Tuhle jsem četl zprávu v novinách, že na tvrdé drogy zemře ročně v České republice asi 40 lidí, ale na alkohol zemře asi 300 lidí ročně. Což je strašidelné. Alkohol je navíc všude. V restauracích, kavárnách, seriálech, filmech. Je to součást naší kultury.

Může Suchej únor Ligy otevřených mužů tuto situaci také změnit?

Když jsem si otevřel váš web, tak jsem to velmi ocenil. Moc se mi to líbí, co děláte a když je takováhle akce propagována i pomocí fb, tak může mnoha lidem dát příležitost se zamyslet nad tím, jestli se třeba neblíží k okraji propasti… A jenom tím, že si zkusí Suchej únor absolvovat, zjistí, jestli jsou závislí nebo ne.

Jaké aktivity vám pomáhají ve vašem boji s alkoholem?

Já jsem si řekl, že budu dělat zase thajský box, ale ještě jsem se k tomu nedokopal…ale dělám koníčky, které jsem dělal ještě před tím, než jsem pil, třeba amatérskou archeologii. Teď se věnuji naplno své nové knížce, ta mne úplně pohltila. Naprosto si užívám všech svých blízkých! Ti mi řekli, že poté, co nepiju, jsem úplně jiný člověk. Že na ně najednou mám čas, jsem vůči nim pozornější. Že ze mne mají pocit, že je opravdu vnímám. Že to není jen takové letmé setkání, kdy si dva lidé něco odkývají. Ale že jsem tu opravdu pro ně, což je skvělé a já z toho mám radost. To mi říká táta, máma, žena, starší dcera…takže stojí to určitě za to vyzvat černýho draka na souboj. I když to je mocnej a matoucí soupeř, dá se paralyzovat, že mu prostě nedáte napít ani kapku.